DÁMSKÝ GAMBIT

Člověk může jenom žasnout, ale faktem zůstává, že v kynologii poslední doby nekompromisně převládá ženský element. Určitě to není na škodu, ale kde jsou ti chlapi, kteří ještě nedávno zaplňovali cvičiště? Byli okolnostmi donuceni jen vydělávat peníze nebo se líně povalují v restauracích? Že nejde o ryze český fenomén, dokazují zahraniční skupiny střídající se na Londonce. Nejsou zde výjimkou ryze dívčí skupiny s jedním či dvěma muži. Změnil se i celý přístup k výcviku, namísto donedávna dominující kontrastní metody dnes převažuje metoda pozitivního posilování. Osobně to považuji za jeden z nejpřínosnějších aspektů moderní kynologie. Pokud ovšem celý výcvikový přístup k této skvělé metodě není pochopen nesprávně a nesklouzne do nemístného polidšťování a podivných „rozhovorů“ se psem během výkonu. A je úplně jedno, jedná-li se momentálně o cviky poslušnosti nebo prohledávání sutiny. Je až neuvěřitelné, kolik zbytečných slovních i pokynových povelů vtloukají psovodi svým psům do hlavy ve snaze „usnadnit“ jim pochopení jejich významu. Příkladem budiž při cviku ovladatelnost na vzdálenost povely „pravá – levá“ doplňující zbytečně pokyny do udaných směrů. Tyto povely by měly smysl, kdyby se nesmělo používat ukázání do směru, ale takto ho postrádají. Stejně zbytečné jsou při prohledávání sutiny výkřiky „toho už máš“, „ještě hledej jednoho“ nebo „máme hotovo“. Většinou tato povelová technika zavání jistou výcvikovou naivitou. Je zajímavé, že tyto dětinské přístupy ale zatím bohudík nepronikly do oblasti plošných prací a hlavně ne do stopařiny. To je určitě moc dobře, protože polidšťování psa považuji za jeden z nejškodlivějších aspektů kynologie vůbec. Přesto to neznamená, že by pes tyto výcvikové úlety nepochopil, jsou jenom trochu směšné. Každý pes je geniální už ve své podstatě a časem se vyrovná i s našimi mnohem většími chybami. V jednom roce by měl být připraven na zkoušku V, ve dvou letech na A a ve třech letech na B. Jeho úspěšnost a rychlost výcvikového postupu je samozřejmě poplatná především kvalitě instruktora, který psovoda vede. O to více smekám před mnoha instruktorkami, které obětavě vedou skupiny psovodů od prvního uchopení vodítka až po úspěšné splnění zkoušek stupňů B. Není jich bohudík málo a budoucnost pomalu se zlepšující úrovně české kynologie mají doslova jen ve svých rukou. Určitě to nejsou ty, kterým při navlékání rukavic vadí dlouhánské barevné nehty a při nasazování přilby překážejí nalepené řasy. I bez nich jsou tato děvčata dámami v pravém slova smyslu. Práce v terénu přece není přehlídkové molo, takže za ně mluví předvedená spolupráce se psem, souhra a konečný výsledek. Většinou se také jedná o výsledky celé skupiny, kterou vedou až do finále. Osobní obětavost většinou sama nestačí, musí být ještě podepřena zkušeností a odbornou znalostí. Pak nastupuje promyšlená výcviková rozmanitost, ideálně nastavená pro každou psí osobnost samostatně, která je základním stavebním kamenem úspěchu. Nespočívá však ve střídání terénů, ale v promyšleném využití všech možností dobrých trenažérů. A protože se vždycky jedná o psy, kteří jsou všichni geniálními tvory, úspěch si všichni zaslouží vrchovatou měrou. A za ně vám, dámy, děkuji…